200 Hard očima závodníka
Pár dní uplynulo od dokončení závodu 200 Hard a tak se pokusím přiblížit můj příběh tohoto závodu.
O co vlastně jde
Formát závodu bez podpory spočívá v tom, že se jede po nevyznačené trase a bez občerstvovacích stanic. Vše je tedy v rukou závodníka. Necelý týden před startem dostáváme soubor s trasou, kterou si musíme nahrát do svých GPS navigací a podle které pojedeme.
Den D
Den D pro mě začal budíkem ve 4:00, rychlá snídaně a dobalení posledních věcí. V 5:26 mi jel vlak směrem Dvůr Králové. To bych nebyl já abych stíhal vše podle plánu. V 5:17 ještě dofukuji přední kolo a vyrážím na vlak. Ze Dvora se dopravuji do místa startu po vlastní ose. Objízdnou ceduli ignoruji, ale rozkopaná silnice dala najevo, že cedule nelhala. Naštěstí se dalo na biku projet a tak jsem pokračoval do Mostku, kde byl start a cíl závodu.
Samotný závod
V 8 hodin zaznívá startovní siréna a špalír dobrodruhů se vydává na dětskou, 200km krátkou trať. Jelikož mi před startem byla zima, tak jsem vyjížděl v bundě a návlecích. To se v prvním kopci ukázalo jako špatný nápad, tak jsem poprvé musel zastavit a sundat si bundu. V druhém kopci jsem si sundal návleky, další malé zdržení... V prvním terénním sjezdu jsem zaregistroval, že mi helma cestuje po hlavě a naráží do brýlí. Měl jsem na helmě světlo, tak byla těžší a těžiště se přesunulo víc dopředu. Sundal jsem proto brýle, což se za chvíli ukázalo jako špatná volba. V dalším sjezdu jsem do helmy dostal větví, která mi vyhodila světlo z helmy do pole. Musel jsem zastavit a hledat světlo. Po chvíli hledání se mi to podařilo a já se mohl znovu vydat zdolávat kilometry trasy. Jenže nastal další problém. Navigace začala stávkovat a než se chytla (na otevřeném prostranství) musel jsem čekat pár minut. Oběd řeším ve Špindlu na lavičce, oproti původnímu plánu najíst se v restauraci, z vlastních zásob. Cesta přes Harrachov do Josefova dolu probíhala plynule a relativně ubíhala. V Dolním Maxově využívám benzinku pro doplnění vody. Potkávám se zde se skupinkou dalších asi pěti závodníků, se kterou jsme se pravidelně míjeli při našich zastávkách na jídlo, prohodili jsme pár slov a separátně vyrazili vstříc dalším kilometrům. Dostal jsem zde přezdívku “pan košila”, ano jel jsem ve flanelce… Od této doby cesta přestala utíkat. Nebylo to však únavou, ale terénem ve kterém se jelo. Byl takový zvláštní. Krátké prudké stojky vystřídal cca pětikilometrový stoupavý úsek, který byl plný velkých kamenů. Tuto část překonávám pěšky, což mi zabralo hodinu! Výjezd na rozhlednu Kozákov byl ovšem parádní. Dlouhý, částečně v terénu a částečně po silnici. Prostě chceš po ujetých 130-ti kilometrech nastoupat během 6km přes 400 výškových metrů. Náročný sjezd po turistické za odměnu rozhodně nebyl. Technický, prudký, kamenitý… Tady se přiznám, že jsem nejprudší pasáž sešel. Zvolil jsem cestu nejmenšího zla než riskovat nějaký karambol. Poslední větší zastávka ve Hrubé Skále probíhala již téměř za soumraku, nastal tak čas pro zapnutí světla. Od tohoto úseku pokračujeme ve třech a postupně sjíždíme pár závodníků, ať již z naší dětské trasy, nebo dospělácké čtyřstovky a sbíráme je jak korálky. Míjíme Trosky a následují dvě stoupání včetně obávaného stoupání do Tábora. Zde nastává zásadní problém. Na předchozí zastávce jsem se nenajedl a dostal tolik oblíbený hlaďák. Zastavuji, skupinka mi odjíždí do tmy a já do sebe tlačím oříšky, půlku hermelína, půl pytlíku sušeného masa a proteinovou tyčinku. Toto debužírování mi zabírá asi 10-15 minut. Světlou vyhlídkou je dlouhý sjezd téměř až do Pecky. Naštěstí se mi podařilo zásoby doplnit měrou vrchovatou a postupně jsem ve sjezdu dojížděl opustivší skupinku. V terénním úseku sjezdu jsem jel možná až za hranicí rizika, ale to znamenalo, že jsem je nejen dojel, ale i ujel. V Pecce se o slovo přihlásila přední svítilna. Plných 700 lumenů zničehonic zhaslo. Začal jsem lovit ve svém batohu náhradní světlo. Ano, to, co jsem urazil z helmy na začátku dne. Ještě pár prudkých výjezdů po Pecce dalo tušit, že cíl je již na dohled. Do cílového autokempu v Mostku příjíždím po 201 kilometrech, 16,5 hodinách na trase a cca 5700 metrů převýšení v půl jedné ráno. Ne šťastný, ne unavený nebo zničený, ale tak nějak prázdný. Absolutně bez emocí, ty byly ještě na trase. Dávám si pivo a limonádu s vidinou sprchy a postele. Výsledková listina říká, že jsem dojel na děleném 37.-38. místě z 91 dokončivších, ale umístění je zde jaksi vedlejší. Na to se tu až tak nehraje. Převládá zde přátelský duch a uvolněná atmosféra, což na KáPéŽetku nezažiješ. Na závěr je nutné dodat, že počasí nám přálo, bylo slunečno a teplo, možná až moc.
Trasa
Druhý den po dojetí jsem říkal, že bych trasu otočil, že by byla zajímavější a možná i jezdivější, ale asi ne. Pravda je, že začátek v Jizerských horách utíkal rychle. Široké cesty, dlouhá, ale nikterak prudká stoupání. Druhá polovina už tak jezdivá nebyla. Krátké prudké stojky, úzké terénní cesty, kde to moc nejelo. Původně jsem byl přihlášený do vypsané kategorie Gravel, ale v týdnu před závodem jsem se přehlásil do MTB kategorie. Nutno podotknout, že to byla dobrá volba. Trasa byla náročná, drncavá a plná relativně těžkých sjezdů. Obdivuji každého, kdo se na start postavil na gravelu. Na druhou stranu defektů grevlistů jsem potkal několik.
Co jinak?
- Nutno podotknout, že do dne závodu jsem najel pouze 1000km a nastoupal cca 6000m. Tady je velká rezerva pro budoucí zlepšení. Nemůžu ale říct, že by mi kilometry chyběly ve výkonu. Do kopce mi to vcelku jelo a ve sjezdech jsem ostatním ujížděl. Chyběly ale hodiny v sedle, to prostě neokecáš. Nejdelší letošní vyjížďka trvala 3,5 hodiny čistého času, to je prostě málo.
- Dalším poznatkem byla výbava. Vezl jsem těžký batoh (bohužel jsem ho nezvážil). Už po pár kilometrech mě strašně bolely záda. Vyřešit by to mohla nějaká kapsička na rám, nebo brašna na sedlovku. Na řidítkách jsem měl tzv. buřta, ale menších rozměrů.
- Převody. Vezl jsem kazetu 11-46z, to bylo v některých úsecích málo. Na druhou stranu bylo kolikrát snazší jít pěšky než jet na kole.
- Předem prozkoumat trasu a určit si body, kde by se daly nakoupit zásoby=míň zátěže v batohu.
- Větší bidon(y). Vezl jsem jeden 0,5l bidon s ionťákem (+dva sáčky iontáku v batohu).
- Pauzy. Tady jsem dost ztrácel. Původně jsem plánoval stavět každé dvě hodiny, ale během dne (cca od 10 do 15hod) jsem stavěl každou hodinu alespoň na 5 minut. Protáhnout si bolavá záda a najíst se. Jsem zvyklý jíst za jízdy, ale tady mi to moc nešlo.
Co s sebou?
- Určitě powerbanku. Nejdůležitější vybavení. Měl jsem velkou 20000mAh a použil jsem ji na dobití mobilu, Garminu a zadní blikačky na helmu. Asi by stačila i menší a lehčí.
- Dobré světlo. Vezl jsem dvě, ale stačilo by jedno pořádné s výměnnou baterií. Původním záměrem bylo, že jedno povezu na helmě a jedno na řidítkách. Nápad dobrej, ale vzhledem k váze navíc, kterou člověk nese na krku asi zbytečné. Navíc odpadá problém s “kinkláním” helmy.
- Silnou hlavu. Možná to zní blbě nebo jako otřepané klišé, ale pokud se položíš v hlavě, nedojedeš.
- Dobrý kalhoty v kooperaci s krémíčkem na p*del. Pro laika úsměvné, ale je to tak.
- Zkušenosti. Fakt je dobrý vědět, jak tvoje tělo a hlava reaguje v extrémních podmínkách a situacích. Na dlouhých vzdálenostech, při nedostatku spánku…
Jídlo a pití co jsem vezl
Základem byl jeden 0,5l bidon s ionťákem-viz výše a dva sáčky ionťáku, vše spotřebováno. Nepostradatelným byl 3l vak na vodu, ten jsem “otočil” dvakrát, tedy 6l vody. No a pak jsem vezl dvě plechovky Coca-Coly a dvě Red Bullu. Tohle beru jako relativně zbytnou čášt pitného režimu a velkou zátěž do batohu, ale po cestě bodly, ne že ne. Co se jídla týče vezl jsem toho spoustu a něco si dovezl domů, ale výpočty co cca spotřebuju mi seděly. Napočítal jsem si kalorie, sacharidy (převážně jednoduché cukry), tuky a bílkoviny tak, aby tělo fungovalo, mělo energii a spálilo co možná nejméně svalů. Celkově jsem s sebou vezl cca 5400kcal (995g sacharidů, 251g tuků, 290g bílkovin). Problémem je, že při takové fyzické zátěži má tělo (nebo aspoň to moje) problém s příjmem. Prostě to do toho krku neleze. Po energetických gelech je žaludek zalepený. Na klasický oběd jsem neměl ani pomyšlení, nehledě na časovou ztrátu, kterou by zastávka znamela. Pro zpestření stravy jsem měl tři sáčky sušeného hovězího masa, parenicu, hermelín, oříšky a proteinové kapsičky z Lidlu. Z tyčinek jsem měl proteinovky a “lepivky” od Nutrendu, dále pak něco od Chimpanzee. Chybět nemohli ani Haribo medvídci, prostě ne.. 🙂 Pak jsem vezl už jen gely.
Co dál?
V cíli rezolutně říkám, že takovou 3,14čovinu už nikdy. Ale teď po pár dnech?... Při psaní tohoto článku mě stále brní prsty, nemám v nich sílu a pěst zatnu jen tak na oko. Ale emoce, tolik chybějící v cíli, se dostavily až s odstupem několika hodin. Už v pondělí jsem přemýšlel, co udělat jinak, abych se přiblížil hranici 15-ti hodin, kterou jsem si před závodem vysnil. Takže co dál? Znovu 200 nebo rovnou dospělou variantu 400? Uvidíme za rok…
Strava před závodem. 
Před startem. 
Svačina v Jizerských horách. 
Výjezd po kamenech. 
Gumový medvídky přidat, přidat. 
Nadšení v cíli. 
Gravel Blinduro 2023 očima závodníka
První zářijový víkend patřil už pošesté Gravel Blinduru, největší akce svého druhu v čechách. Dvoudenní závod, kdy je během okruhu rozeseto několik rychlostních zkoušek (RZ). Čas celého okruhu není dů...
Jak jsem si postavil gravel Qayron One.Dr
Ahoj, jmenuju se Tomáš a jsem produkťák Joy.bike. V tomto článku vám popíšu, jak jsem si postavil našeho One.Dra (čti Vandra). Prvotní výběr byl jednoduchý, chtěl jsem jednoplacku, takže model Q byl ...
200 Hard očima závodníka
Pár dní uplynulo od dokončení závodu 200 Hard a tak se pokusím přiblížit můj příběh tohoto závodu. O co vlastně jde Formát závodu bez podpory spočívá v tom, že se jede po nevyznačené trase a b...